11. Základní škola Jiřího z Poděbrad

Anonymní autor z 9.A píše:

Vzpomenu-li na dobu, kdy jsem byla ještě menší, tak vždy, když zazněla slova lyžařský výcvik, jsem skákala radostí. Moc jsem se těšila, protože zrovna na tomto výletě jsme se všichni sblížili a zažili nejkrásnější zážitky ve školním roce.

Den před odjezdem na hory jsme ještě sjeli do půjčovny pro lyže a helmu. Vše bylo připraveno, už zbývalo pouze několik hodin do odjezdu. Stačilo jen usnout, jenže já se těšila natolik, že jsem nemohla ani dospat, takže se to neskutečně vleklo. Nastal den odjezdu.

Den před odjezdem na hory jsme ještě sjeli do půjčovny pro lyže a helmu. Vše bylo připraveno, už zbývalo pouze několik hodin do odjezdu. Stačilo jen usnout, jenže já se těšila natolik, že jsem nemohla ani dospat, takže se to neskutečně vleklo. Nastal den odjezdu. Sraz jsme měli v pondělí v 06:15 hodin před vlakovým nádražím. Byla docela sranda sledovat, jak tam všichni čekají a mají vedle sebe položené velké tašky, které ani nemohou unést a k tomu ještě lyže. Když přijel vlak, začali jsme pilně a pokud možno co nejméně chaoticky nakládat věci. Zanedlouho jsme mohli vyrazit. Během cesty bylo veselo. Všichni byli zvědaví, jak bude vypadat chata uvnitř, kolik bude sněhu a hlavně jak to bude všechno probíhat. Po menším problému se zimními řetězy jsme konečně dorazili na místo. Vylezli jsme z aut, protáhli se a začali zase vykládat. Poté jsme šli ihned na chatu, která se jmenovala Dvojka, a začali se zabydlovat v našem novém ,,domě“. Už jen při této činnosti jsme se nasmáli ažaž.

Kdo by se nesmál, když se pod někým prolomí postel sotva po pár hodinách, co tam přijedeme. Když jsme se dosmáli, šli jsme se vybalit, nachystat lyže a hurá na sjezdovku. Poprvé v životě jsem jela lyžovat do zahraničí, protože se jinak každým rokem jezdilo na Bílou. Tentokrát nás učitelé příjemně překvapili a zařídili nám lyžařský kurz na Slovensku. Těšila jsem se, až vyzkouším něco nového, a doufala, že nás to bude bavit.

Celý den na horách probíhal asi takto: kolem sedmé hodiny ráno jsme vstali a šli na snídani, poté se připravili a vyrazili na sjezdovku. V 12:30 hodin jsme měli oběd, pak si šli odpočinout a usušit oblečení. Občas se nám to povedlo až moc a skončilo to připečeným oblečením na topení. Po odpoledním lyžovaní jsme se vrátili zpět na chatu až na večeři, po které následoval už jen zasloužilý odpočinek. I když trochu povinností tam přeci jen ještě bylo, protože po zkušenosti s prasklou postelí nás učitelé nechtěli nechávat nezaměstnané. Ale bylo to spíš takové příjemné vyvrcholení celého dne. Po večerním programu se zpravidla šlo mýt a spát. Nechápu někoho, kdo si myslí, že když bude honit bandu puberťáků celý den po sjezdovce, že si pak spořádaně lehnou a budou ,,chrupkat“?! Takové předem ujišťuji, že se jim to nepovede. Jasným důkazem toho je, že nás chodil pan učitel napomínat ještě ve 12 hodin večer.

K lyžováno patří nevyhnutelně i karamboly a těch bylo nespočítaně. Tak třeba Aďa Valasová, která se snažila skočit ze skokánku, ale bohužel to nevybrala a rozplácla se tam jako brambora. Smála jsem se tak, že holky sbíraly nejen Adiny lyže a hůlky po celé sjezdovce, ale i mně, když jsem se smíchy za břicho popadala. Naštěstí se jí nic nestalo, ale do konce kurzu už na ten skokánek nechtěla ani pomyslet. Myslím si, že kdybych měla vypsat všechny věci, co se nám přihodily, bylo by to na několik dalších stran. A některé věci by asi měly zůstat v tajnosti. Nejspíše by se nenašlo moc lidí, co by řeklo, že si hory pořádně neužili. Všichni si z kurzu odvezli dobré vzpomínky nebo čestná uznání za to, co se naučili. Asi můžu za všechny říct: „Bylo to super!“

Na závěr chci říct velké díky všem učitelům, ale i ostatním za to, že tento lyžák vůbec zorganizovali, obzvláště pak panu učiteli Strnadlovi za jeho pevné nervy a upřímný úsměv po celou dobu pobytu. Doufám, že příští rok si ostatní užijí lyžařský kurz stejně krásně jako ten letošní my.

• < Předchozí
• Další >