11. Základní škola Jiřího z Poděbrad

Chtěl bych mít klidné povolání, kde bych neměl moc shon a měl čas i na osobní život. Se střední školou, kterou jsem si vybral, si myslím, že mé povolání bude dostatečně klidné a časově moc nenáročné, jelikož je to škola se zaměřením na informační technologie. Přesně nevím, jak bude vypadat přesně náplň mé práce, ale přesto mnoho profesí, vycházejících z oboru informatiky, umožňuje i práci doma, což by mi velice vyhovovalo. Škála profesí, v již zmiňovaném oboru, je podle mě docela vysoká.

Výhody budoucího povolání? Velkou výhodou bude možnost práce doma, to bezpochyby, také plat nebude podle všeho docela slušný. Teď nechci vypadat jako by mi šlo jen o peníze, ale přiznejme si, že v dnešní době jde snad už jenom o peníze. Tato profese nemá negativní vliv na psychickou stránku člověka a to považuji za důležité.

A co zápory? Najdou se. Ty se ale netýkají finanční nebo duševní stránky. Zápory, o kterých chci mluvit, jsou spíše fyzického rázu. Pokud sedíte několik hodin denně u monitoru, může se stát, že vás bolí oči, později už máte problém zaostřit apod. V takovém případě je třeba nosit brýle a to mě trochu odrazuje. A ještě je tu jedna věc, u mnohých lidí se také projevuje epilepsie. Ale i přesto zápory si myslím, že se najde více kladů.

Jak si představuji svůj pracovní den?  Začal bych tím, že vstanu co možná nejpozději, potom bych se chtěl v klidu nasnídat a vyrazit buď za zákazníkem, do kanceláře nebo zůstat doma a pracovat. Pokud bych byl doma, tak by jsem si odběhl třeba zařídit osobní věci apod. Mám představu o flexibilní pracovní době. Možná že to vypadá, že nebudu dělat nic, ale jak už bylo řečeno, nevím, jakou profesi si přesně v daném oboru zvolím. Takže v konečném důsledku můžu dělat docela náročnou práci.

V září nastoupím do prvního ročníku gymnázia. Na tuto školu jdu, protože potom chci jít na vysokou školu lékařskou do Olomouce. Až vystuduji vysokou školu budu chirurg.

         Tohle povolání chci dělat už od dětství. Chtěla bych zachraňovat lidské životy. A pak mít ten skvěly pocit, že ten člověk díky mě nezemřel. Sice se budu bát, že něco pokazím a nakonec někdo zemře, ale každá práce má něco čeho se bojíte.

         Tahle práce je velmi náročná. Musíte mít trpělivost, musíte se pořád učit, musíte být přátelští, musíte logicky uvažovat, měli byste mít odvahu říct příbuzným pravdu o nemocném pacientovi, na sále se vám nesmí třepat ruce atd. Tuto profesi by neměl vykonávat někdo, kdo se bojí krve, je psychicky a zdravotně postižený atd.

         Obvykle se pracuje s oživovacím přístrojem, skalpelem, kleštěmi, rozvěračem ran, jehlami, nůžkami a dalšími nástroji, které k této práci potřebujeme.

         Plat této profese je si myslím docela vysoký. Kolem těch 40 000 Kč. Samozřejmě i podle toho na jaké jste úrovni, jak dlouho už pracujete. Určitě jako začáteční chirurg nedostanete hned 40 000 Kč, ale až po nějaké době. Mě ovšem, ale o ten plat ani moc nejde, když bych nerada ať je nízký, ale  hlavně ať mě to baví.

         Věřím, že se mi podaří na vysokou školu lékařskou dostat, a pak v pořádku vystudovat, ať je ze mě ten nejlepší chirurg. Budu mít titul MUDr. A nakonec budu mít svou vlastní nemocnici. To je můj cíl. 

Než jsem si vybral tu pravou školu trvalo mi to. Měl jsem plno myšlenek a návrhů na jakou bych mohl jít. Nakonec  jsem  si vybral dvě a to Střední průmyslová škola, Ostrava – Vítkovice a Střední škola technická a dopravní , Ostrava-Vítkovice. Příjimací zkoušky jsem udělal na obě školy. Zápisový lístek jsem odevzdal na Střední škola technická a dopravní. Tuto školu jsem si vybral, protože mě baví doprava.

Po maturitě bych, jsi chtěl dát přihlášku na vysokou školu, která se jmenuje Univerzita Pardubice Dopravní fakulta Jana Pernera na obor Ústav pro analýzu dopravních nehod. Po vystudování bych mohl dělat znalecké posudky dopravních nehod. Toto povolání mě bude bavit a doufám, že v něm budu dobrý. 

Chtěl bych se stát hasičem, protože to je jedna z profesí, při které se jen nesedí, ale musí se dělat v terénu ,a to mě na tom nejvíce láká.

Úkolem hasiče je provádění rozsáhlých záchranných prací, především protipožárního charakteru.

Provádí  hasební práce, například zachraňování osob, zvířat a majetku při požárech a mimořádných událostech, používání ochranných obleků, dýchací, oživovací a měřicí techniky, speciální vyprošťování,  vyprošťování osob při dopravních nehodách, technické zásahy při úniku nebezpečných látek, vykonávání prací pod vodou, zajišťování operativního spojení během zásahů včetně spojení s ohlašovnami požárů , zajišťování dodržování bezpečnosti práce a kultury (neničení věcí apod.) při zásahu. Pokud se hasič vypracuje na velitelské místo  např. - řízení jednotky při zásahu, určování protipožární taktiky při zásazích, zpracovávání dokumentace o zdolávání požárů, zajišťování odborné přípravy a trvalé akceschopnosti podřízených hasičů, organizace protipožárních prověřovacích a taktických cvičení,  organizace údržby požární techniky. Hasiči se střídají po 24 hodinách a jsou zde také hasič strojník (především řízení a obsluha protipožární techniky, např. vozidel, automobilových cisteren a žebříků, vyprošťovacích zařízení a jiné speciální a mobilní techniky při zásazích a jiných akcích a hasič technik (především zajišťování akceschopnosti, výběru a hasičské techniky).

Vykonávaná v prostředí nejrůznějších budov a dalších objektů, společným znakem je požár nebo jiná nebezpečná situace (únik plynu, vytopení vodou apod.) Při výkonu musím počítat s tím, že budu v nebezpečných situacích a nevím, jestli vydržím noční a zvládnu se přeorientovat.

Hasiči používají např. hasicí přístroje, stříkačky, žebříky, vysokozdvižné plošiny, požární cisterny apod.

Hasič musí absolvovat hasičský výcvik a musí mít tělesnou zdatnost a obratnost, velmi dobrý zdravotní stav, dobrý zrak i sluch, rychlost reakce a úsudku, schopnost improvizovat, spolehlivost, ukázněnost. Nevhodné pro občany s vrozenou vadou nebo chronickým onemocněním vyžadujícím trvalou léčbu a omezujícím výkonnost. 

Když se zamyslím nad tím, jak bude v budoucnu vypadat můj pracovní den, vůbec si to nedokážu představit. Snad to nedopadne tak, že ihned po střední škole skončím na pracovním úřadu.  Moje představa je taková, že po střední škole na kterou jsem se po dlouhém uvažování přihlásila, vystuduji ještě vysokou školu. Hlásila jsem se na ekonomické lyceum, z této školy mám možnost studovat dále docela dost různých oborů, jako jsou- právnictví, účetnictví, ekonomika, může ze mě být také pracovnice za přepážkou na poště nebo na úřadech.

            Tuto školu jsem si vybrala i přesto, že vím jak moc ekonomů je na pracovním úřadu, ale stále doufám že já takhle nedopadnu.

            Chtěla bych, aby můj pracovní den vypadal asi nějak takto- ráno začít pracovat okolo šesté hodiny, poté pracovat v kanceláři, už teď mě baví pomáhat rodičům s různým vymýšlením programů na prázdniny, víkendy a akce, co vše musíme udělat, plány jak to uděláme a podobně, dále mě baví pomáhat s papírováním…. Vůbec by mi nevadila práce na počítači. V práci bych chtěla končit kolem třetí hodiny odpoledne, a poté bych se chtěla věnovat rodině. Nechtěla bych pracovat o víkendech, ty bych si chtěla užívat s rodinou. Začít pracovat bych chtěla kolem 20ti-25ti let. Horší to bude pokud se na vysokou školu nedostanu, v takovém případě bych chtěla ihned začít pracovat, ale myslím si že po střední škole by mě nikam nevzali.

            Doufám že se na vysokou školu dostanu, abych mohla pracovat tak kde chci. Moc bych nechtěla pracovat manuálně, i když úplně jednotvárnou práci také nechci.

Jako střední školu jsem si vybrala střední zdravotnickou školu ve Frýdku-Místku.

         Je to jedna ze škol, nad kterou jsem uvažovala hned na začátku, kdy jsem si vybírala střední školu. Vybrala jsem si obor zdravotnický asistent. Přišlo mi to jako nejlepší obor pro mě. Vybírala jsem si mezi dvěma školami, a to mezi zdravotnickou a pedagogickou. Ale zdravotní škola vyhrála, protože je blíž a myslím si že to na ní budu lépe zvládat.

         Na vysokou školu bych chtěla jít určitě. A to na vysokou školu pedagogickou. Se základy zdravotnictví bych mohla pomáhat nejen malým dětem, ale i starším osobám.

         Nejvíce chci ale pracovat v mateřské škole. Ráda jsem s malými dětmi a ráda s nimi hraji. Budu je učit kreslit, slušně se chovat, stolovat, budu jím číst pohádky, hrát a zpívat písničky atd. Budu s nimi jak ve školce, tak na zahradě, na hřišti, budeme chodit na procházky a do divadla.

         Na tohle povolání musím být velice trpělivá, nesmím křičet, protože by se mě děti bály…Vím, že to bude velice náročné, ale doufám že to zvládnu.

Můžou ale nastat různé změny, které ovlivní mé rozhodování ohledně profese. Může mě to časem přestat bavit, ale to se myslím nestane. Doufám, že se mi toto přání splní. 

Chtěl bych být programátorem, protože mě baví práce s počítači a přijde mi to zajímavé.

Úkolem programátora je vytvářet počítačové programy.

Pracovními činnostmi programátora je prozkoumávat zadání příslušných úloh, pro které mají být zpracovány programy. Jednání s uživateli o podobě programového výstupu, vyjasňování problémů a úpravy zadání, popis struktur dat, s nimiž programy budou pracovat a jejich algoritmizace, tj. postupy zpracování po jednotlivých krocích, vytváření vlastních programů v příslušných programovacích jazycích, ověřování funkčnosti a správného chodu programů na konkrétních datech získaných od uživatelů, aplikace testovacích programů pro odstranění chyb v programech , konzultace a zaškolování uživatelů programů, úpravy existujících programů podle potřeb uživatelů, aplikace kontrolních či jiných programů nebo tvorba vlastních programů pro hledání chyb v datech či pro jiné operace s databázemi, propojování souborů, údržba programů a jejich dokumentace zahrnující změny vstupů nebo výstupů či konfigurace technického vybavení a správa systémů databází pro zajištění platnosti a bezpečnosti dat, předvádění nově vytvořených programů potenciálním zákazníkům.

           Povolání je vykonáváno v kancelářském prostředí bez nepříznivých vlivů pracovního prostředí a pracovním prostředkem je výpočetní technika.

            Předpokladem pro úspěšný výkon povolání je absolvování vysoké nebo vyšší odborné školy zaměřené na informatiku, kombinační schopnosti, vynalézavost a tvůrčí schopnosti, schopnost učit se, přesnost, trpělivost. Nevhodné pro občany s poruchami paměti a koncentrace, s těžkými zrakovými vadami, s onemocněním s častými záchvaty s poruchami vědomí (epilepsie). 

Po základní škole jsem se rozhodla jít na střední odbornou školu, obor veřejnoprávní činnost .

    Tento obor měl velkou konkurenci s oborem sociální činností,

jelikož jsem vždycky chtěla pomáhat ostatním, jak lidem ,tak i zvířátkům.

     Když jsem byla malá mým snem bylo, že pojedu do Afriky a budu pracovat ve sloní školce a pečovat tak o malé sloní sirotky.

     Později, kolem mých jedenácti let jsem také chtěla jet do Afriky, ale tentokrát za jiným účelem. Pomáhat lidem. Jezdit od vesnice k vesnici a stavět studny tam, kde je nedostatek pitné vody, nebo její znečistění, které ročně zabíjí 1,5 milionu dětí .

    A teď k mé budoucí profesi, jak už jsem zmínila jdu na veřejnoprávní činnost ...Žádné pomáhání zvířatům a lidem, ale papírování ,účetnictví ,zákony a další takové ty věci. Očekávám že administrativní práce mně budou bavit a taky očekávám, že pokavaď zvládnu maturitu, tak půjdu na vysokou školu a možná ze mě bude právník …

  Úkolem advokáta je zastupovat právní zájmy klientů .Hlavním pracovním prostředkem je mluvené slovo a právě proto se mi tato profese líbí .     Předpokladem pro úspěšný výkon povolání je absolvování právnické fakulty, schopnost soustředění a rychlého úsudku, umění improvizovat, cit pro situaci, schopnost jednat s lidmi, správně a přesně slovně formulovat, mít celkově kultivovaný zjev a vystupování a samozřejmě znalost příslušných zákonů a dalších právních předpisů. 

Všichni kolem mě říkají, že se do práce nemám těšit. Nebudu si moct jen tak říct, že se mi nechce. Budu muset jít, i když  budu nemocná. Protože musím vydělávat na rodinu.

          Mám jasno, že nechci práci kde budu muset používat hodně cizích jazyků. Ani nechci práci kde bych kydala nebo krmila zvířata, sice je mám ráda ale každý den bych to nezvládala.

          Myslím,ale i doufám, že budu pracovat v kanceláři. Nejlepší by bylo pracovat domova a mít vlastní firmu. Vždycky sem chtěla navrhovat kuchyně, zahrady a různé místnosti. Přítelkyně od taťky má toto, jako svou druhou práci. Vždycky, když jí přijdou nějaké katalogy, barvy kuchyňských linek a obkladaček, utíkám se honem podívat a baví mě pracovat v návrhářských programech. Rády bych to taky měla, jako svou druhou práci. Protože vím , že by mě to bavilo.

          Nakonec určitě skončím jako ekonom nebo zubař.

          Střední školy sem si vybrala gymnázium zaměřené na matematiku a fyziku a ekonomické lyceum. Na obě dvě školy sem se dostala a vybrala sem si ekonomické lyceum, protože fyzika mě moc nebaví. Navíc je podle mě ekonomika v dnešní době potřebná.

          Vysokou školu bych si představovala zaměřenou na tu ekonomiku ale určitě si podám přihlášku i na školu zaměřenou na design.

          No uvidím co mi život přinese.  

Jako malá jsem chtěla vykonávat snad všechna povolání- právnička, doktorka, učitelka nebo veterinářka. Po nějaké době jsem se rozhodla opustit léčení lidí (dětská doktorka) a rozhodla se být veterinářkou. Tento sen se, díkybohu, stal nerealizovatelným z důvodu strachu ke kohoutům a kachnám.

V šesté třídě, kdy má rodina přestavovala babiččinu kuchyni, jsem se poprvé setkala s nivelačním přístrojem. Okamžitě jsem se s ním naučila zacházet a oficiálně jsem hodila za hlavu sen o veterinářství. Jeho místo zaujala geodézie. Milovala jsem chvíle s nivelačním přístrojem, kdykoliv jsme ho měli používat, pracovala jsem s ním já.

Zhruba již v osmém ročníku jsem si začal vybírat školu, kde by se vyučoval obor geodézie. Přišly v úvahu tři stavební školy- jedna v Českých Budějovicích, jedna v Brně a poslední v Jihlavě. Bohužel se stalo, že v Českých Budějovicích tento obor v době mého ukončení základní školy neotevírají. A tak jsem chtěla do Brna. Netrvalo dlouho a bratr přišel s tím, že geodeti nemají budoucnost. Že se společnost "namlsala" jejich práce a nyní jsou na žebříčku stavitelů na nejnižší pozici. Já, celá nešťastná, jsem nevěděla co dělat. Bratr nakonec doporučil, abych šla na vodohospodařství, jelikož tento obor se nejvíce přibližuje ke geodézii.

Okamžitě jsem se začala zajímat o činnost vodohospodářů. První, na koho jsem se obrátila, byl můj sourozenec. Odpromoval v oboru vodohospodářství a bylo zcela přirozené, že jsem se ho ptala. Náplní vodohospodářů není pouze čištění vody, jak se mnozí představují. Jejich prací je spravovat vodní toky, od drobných říček až po mohutné vodní přehrady.

Stavitelství jako takové se rozděluje na dva hlavní obory- geodézii a katastr nemovitostí a stavitelství. Stavitelství se dále dělí na vodohospodářské stavby, dopravní stavitelství, pozemní stavby a nově i stavební obnovu. Na některých školách se ale vyučuje i architerktura. Vyhodou na stavebních školách je, že se třídy dělí až od třetího ročníku. První dva ročníky jsou společné a na konci druháku si vyberete obor.

Neustále se hovoří o tom, že stavaři nemají budoucnost. Co si o tom myslím?

Stavařství je jedním z nejstarších lidských činností. Stavělo se, staví se a bude se (zase) stavět. Už pravěcí lidé (nebo alespoň ti vyvinutější) potřebovali přístřeší. Sice nejdříve žili v jeskyních, ale po jejich opuštění se museli nějak chránit proti živlům. I obyčejné splácání hlíny a rákosí je stavitelství. V antickém Řecku, kde stavěli chrámy bohům, museli architekti vědět, zda sloupy unesou váhu stropu či se při větším větru nezhroutí jako domeček z karet. A stejně je to i s vodohospodařinou. Vždy se řešily vodní toky a jak se bránit proti povodním. Nebo jak zadržet vodu a použít ji k výrobě elektřiny. Jednou z nejúžasnějších vodohospodářských staveb je Hooverova přehrada, postavena již ve 30. letech 20. století a byla celosvětově největší přehradou té doby.

Podle sčítání lidu se ukazuje, že se populace zvyšuje. Proto bude nutné pro další generace vybudovat bezpečný svět. Ať si říká kdo chce co chce, stavařství zde bude. Budou se stavět domy, budou se hlídat vodní toky a budou se stavět mosty a silnice. Stavitelství má budoucnost. Věřím tomu.

„Kamera, klapka a jedem!“ Vykřikla jsem do prostoru a herci na scéně začali přehrávat situaci ve scénáři.

            Dívala jsem se na výkon herců a zároveň sledovala obraz na hlavní kameře, když jsem si najednou vzpomněla na svá školní léta.

Najednou jsem znovu seděla ve školní lavici a pozorovala naší paní učitelku, která nám zrovna říkala, jak je pro nás důležitá volba svého budoucího zaměstnání. Dobře jsem si vzpomínala na ten hřejivý pocit, který jsem cítila vždy, když jsem myslela na svou budoucnost a na práci, kterou jsem vždy obdivovala.

            Profese režiséra pro mě bylo něco nového. Už jako malá jsem žasla nad filmy s brilantním scénářem a napínavým příběhem, nikdy jsem si ale nemyslela, že by mě tahle práce mohla uživit. Ale opak je pravdou. Stačí troška talentu a štěstí, pak můžete dosáhnout všeho na světě.

            Už na základní škole jsem měla dobře promyšlený postup v životě. Jako střední školu jsem si vybrala IT obor, počítačovou grafiku, která by se mi mohla hodit v rozvíjením mých tvůrčích myšlenkových pochodech. Dokonce jsem už měla vybranou vysokou školu. FAMU, to byla moje jasná volba.

Trvalo to dlouho dostat se na mou současnou pozici a bylo potřeba hodně úsilí a víry ve správnost rozhodnutí, která jsem udělala již velmi brzy, ale stálo to za to.

Teď tady sedím na židli s nápisem „režisér“ a dělám práci, kterou miluji. Režíruji filmy, píši scénáře a pracuji s herci, to byl můj sen již od velmi útlého věku.

Já jako povolání, které by mně bavilo, a dokázal bych si představit, že to někdy v budoucnu dělám, tak je to něco s elektřinou, protože mně vždycky bavilo pomáhat tady s tímto otci a  ve fyzice kombinovat různé elektrické obvody. Proto bych chtěl dělat asi toto, i když nevím, jestli změním do té doby názor, ale nejspíš bych zůstal myšlenkami u tohoto oboru, jak ve škole, tak ve zbytku života se s tímto zabývat. Proto když si představím, že dělám elektrikáře nebo něco podobného je to celkem pěkná představa, ale zase vstávat brzo ráno o vše se starat o rodinu, výplatu atd… Tak je to pěkně hnusná představa. Ale zase když mně to bude bavit tak se nemusím zaobírat takovými maličkostmi. Určitě nevím, jak to bude v budoucnu, ale rozhodně jsem si jistý kdybych, si měl už vybrat profesi, což mám tak mám jednoznačně vybráno elektrikářství. A toto už jen tak nezměním. Proto i kdybych mněl brzo vstávat starat se o rodinu a podobné věci vím, že s elektrikářem bych je uživil, protože jich není hodně a je to celkem potřebná práce.